Černobílo první

20. září 2015 v 14:58 | Yuki |  Povídky

Černobílo 0.1

Bylo půl osmé.Sledoval jsem jak se ranní mlhou,která se pomalu rozplývala,valí studenti,po smečkách.Dýchl jsem si do dlaní abych pocítil teplo,alespoň na pár vteřin."Už otvíráme?" Překvapilo mě, jak unaveně a nakřáple zním.Riri seděla v těch svých natrhlých černých punčocháčích.Přejížděla si po rtech krvavě rudou rtěnkou.Vždy se tak cítila hezká, to vím.Zvykl jsem si jí říkat že vypadá jak Sněhurka, i jí se to líbilo. Moje sestra Sněhurka. S vlasy oranžovými jako dýně. Sepla si je do culíku,takže vypadala strašně vystresovaná.Kývla.Seděli jsme jako každé ráno v naší ošuntělé trafice.
Jistě znáte tyhle typy míst.Působí všedně,lidsky,trochu nezdravě.Po čase jsme se stali součástí těch časopisů,novin s nudnými články pro nudné lidi,součástí těch balíčků cigaret pro lidi smutné,součástí balíčků žvýkaček které nikdo nekupoval.Každé ráno jsem pozoroval,jak si Riri sněhurčí rty a vězní vlasy do culíku. Pak zasedne k okénku a čekáme.
Už se ani nesnaží tvářit mile.Nikdy se nesnažila.A já byl vždy rád.Protože pokud jsme něco nesnášeli,byla to ta umělá faleš.No, a ještě pár dalších milion věcí.


Ucítil jsem,jak se rozehřívá náš malý radiátor.Vzal jsem si takovou tu malou rozvrzanou židli,na které jsm měl nejradši to,že byla moje a přimáčkl jsem se k topení.Četl jsem si obsahy DVDček na zadních stranách papírových obalů.Měli jsme spoustu času,jako vždy.Všechny ty filmy jsem už znal nazpaměť,pamatoval jsem si jména herců,co hrají v těchto bezvýznamných filmech, které tu prodáváme za třicet korun.Někdy dvacetdevět,však víš.
"Feli, koukni na ně." Riri zaujatě zírala na ty studentské smečky."Nechceš být jako oni, hm?"
Přivřel jsem oči a přitiskl ruce na radiátor."Ne, však koukni jak smutně se tváří."
"Ty se sakra tváříš úplně stejně." Namítla.
"Všichni se tak tváří Riri."
Vypadala že nad tím přemýšlí.
Smečka se zastavila u nás.Nevnímal jsem je,po čase mi přišlo že mají všichni stejné tváře.Pomalu jsem z termosky nalíval do víčka horký čaj."Co chtěli?" Podal jsem jí víčko.
"Cigarety..A nový život." zubila se a čaj jí smýval rtěnku.
"To druhé neříkali" Podotknul jsem a přisedl si k ní.
"Jo,ale šlo to na nich vidět."
"Cože? Ty... Ty jsi tak divná."
Smáli jsme se.
Říkají mi Felix.V listopadu mi bylo šestnáct let.Od dob,co si pamatuji,že mi bylo šest,každé mé ráno bylo takové.
Seděli jsme s Riri v té malé trafice,pili čaj a smáli se věcem,které ani nestály za smích.Prý.
Dříve tu s námi býval náš otec,ale odešel,když mi bylo deset.Riri říká "chcípl",aby to neznělo tak smutně. Zní.
Bydlíme v jednom z těch tisíců malých bytů,který můžeme mít rádi, protože je náš.
Můžeme se tam cítit bezpečně.Dokud je náš.Víme,že náš nebude věčně.Proto sedíme v trafice,pod závojem slabé průhledné naděje.Hodiny ubíhaly,já četl obaly DVDček a Riri prodala něco nepodstatného.
Začínal jsem cítit podvědomou radost,jak hodiny pomalu přibývaly.
V celém světě pro mne byly všechny tváře stejné.
Všechny až na bledou tvář sestry Riri,vždy v davu uvidím její unavené oči a rudé rty.Všechny až na tvář mého Arky.
Arka.
Vlastně to ani nebylo jeho jméno.Nevím jak se jmenuje, ale ani on to niky nevěděl.
V životě někdy myslím nastane ten pocit kdy znáte někoho, pro koho by jste udělali cokoliv.Tohle pro mne znamenal Arka.Byl jeden z těch smutných lidí co si u nás kupovali balíčky cigaret.Ale on byl smutný jinak než ostatní.Měl modré oči,hluboce modré,vypadaly jako oceán.Černé rovné vlasy mu spadaly na ramena,něžně mu bičovaly celou tvář.
Arka přicházel v jedenáct.
"Za chvíli je tu." i Riri přeběhl po tváři úsměv,pozastavil se a běžel dál.
Zanedlouho jsem to ucítil.Jeho vůně,všechno co mi ho připomíná.Vůně kávy,černého čaje,mýdla a větrových bonbónů.
"Felixi!" Ucítil jsem jak se po mě vrhl.Spadl jsem z té vrzavé ždle a třískl se hlavou o radiátor.
"Arko ty debile" zasípal jsem a pevně ho stiskl.Dělal to tak pokaždé.Pokaždé mne vítal se stejnou láskou a nadšením,přesto,že jsme se vídali každý den.Měl jsem to rád.Člověk se pak cítil tak nějak,výjimečný.
Objímal mne a já si užíval ten moment,kdy je mi tak blízko.
"Máš pro mne bonbóny?" Usmál jsem se. Kývl a vtiskl mi je do dlaně.
Sundal si kabát a přisedl si k nám.
"Jak to jde?" Zářivě se usmál a zatahal Riri za ten stresový culík.
Tohle byl Arka.
Byl smutný tak, že smutný nikdy nebyl.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aya Aya | Web | 21. listopadu 2015 v 9:04 | Reagovat

MY SOUL WAS JUST TOTALLY RAPED OR I'M STILL DREAMING

YUKI!!!!!!

Tohle bylo tak

Strašně super. TT^TT

Moc dobře píšeš, fakt, neříkám to jen tak... Tohle je snad úplně první povídka, kterou od tebe čtu, a úplně mi to...

znásilnilo duši.

Hyahah

Líbí se mi ten popis prostředí a celkově ta atmosféra a jak jsi to zpracoval. Jak je to nakousnuté trochu tou ironií, že prostě "co už". And Arka-san just nopeee >///> He's just said like one sentence and I'm like f u c k. XD Hned si jdu přečíst druhou část! ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama