Černobílo druhé

20. září 2015 v 18:42 | Yuki |  Povídky

Černobílo 0.2

"Jako vždycky, je to bledý." Spravila si nejistě culík a začala hrabat v tašce.
Prohlížel jsem si ho,postávajíc u své židle.Cítil jsem jak mi ten náš radiátor zahřívá lýtka.Z boku,pokud chápete.
Umíš si to představit? Chci aby měl před očima jasnou představu o tom,jak rezavě šedý byl náš radiátor,jak oceánsky modré byly Arkovy oči a
jak mě to zvláštně hřálo, ne jen to topení ale ten pohled na něj.
Riri si ho dál už nevšímala,sedl jsem si k němu blíž,jako domácí zvíře loudivé po hřejivých dotecích.
Podíval se na mě.Nechal jsem mé oči vpíjet do jeho dvou oceánů a on okamžtě vztáhl ruku.
Ucítil jsem jeho dlaň,jeho dlouhé prsty které se vnořily do mých vlasů a nechal jsem je,ať sklouznou až k mým tvářím.
Držel mou tvář a polštářky prstů hladil mé líce.Byl to zase jeden z těch svátečních pocitů,z miliónu, či možná jen jednoho jediného.
"Tohle už se nikdy nestane." Šeptal jsem zatímco se koutky jeho rtů vyšplhaly o něco výš.
"Proč myslíš, ty Felixova filosofie?"
"Protože- Myslím,že nikdy nic není úplně stejné." Řekl jsem a a mé rty už napodobily ty jeho.
Usmíval se a jeho prsty sevřely můj nos jako zákeřný svěrák.
Zatahal mě a zdál se být spokojený,když jsem mu věnoval krajně rozmrzelý výraz.
"Tak to mi dej deja vu."Stáhl mě k sobě a zatřásl mnou jako s malým jehličnanem,ze kterého setřesává sníh.
"Půjčím si ho." Houkl na Riri a už mě táhl do náruče kousavýmu mrazu.


"Vrať ho neporušenýho." Houkla nazpět a rozevřela papírový salát,který zdánlivě připomínal knížku.
Mě se nikdo nezeptal,hodlal jsem mu sdělit,ale on se jen usmíval a zdál se najednou být tak šťastný,že jsem zůstal tichý a odzbrojený.
Stejně jsem tam vždycky čekal jenom na něj.A on jako vždy přišel,tiskl mou ruku ve vězení své dlaně a kromě ostrého větru,který mi hned začal
ohryzávat tváře,mě v tu chvíli absolutně nic netížilo.
"Zimaaa." Protáhl jsem,zatímco jsme tak rozpačitě stáli u trafiky,drželi se za ruce a tiše to prožívali.
"Já vím." Zavrněl milým hláskem,schovaný do svého kabátu.Hodil jsem mu do tváře pochybovačný pohled,který si nejspíš spletl s káravým,
protože se z něj začal hned důležitě osvobozovat a balit mě do něj,jako by ze mě chtěl vytvořit živoucí roládu.
Nebránil jsem se,a bavil jsem se jeho příjemnou snahou.
"Bude ti zima." Oznámil jsem mu předem,abych při případných pozdějších stížnostech mohl vytasit,že já jsem mu to přece říkal.
"Tvrdej chlap musí něco takovýho sakra obstát." Zatancovalo mu obočí a zamrkal na mě,zatímco se jeho tělo nepotěšeně ošilo pod
přívalem chladu.Arka si nikdy nijak zvlášť nepotrpěl na stěžování si a zaujatě se prohlašoval za dítě štěstěny,přesto,že soudě podle
pohledu na něj, ho ta štěstěna ani něviděla.Tento tvrdej chlap, sotva dvacetiletý,měl ponožky tak děravý,že spíš vypadaly jako dvě malé čepičky pro jeho prsty,
které se pozvolna vytrácely až ztrácely docela a svůdně odhalovaly jeho paty a kotníky.Tahle malá společnost odhalených pat a očepičkovaných prstů se pak společně
koupala v prostoru jeho děravých bot,plném roztátého sněhu.Jeho život by se dal přirovnat,právě k této malé ponožkové tragédii,jelikož se doslova koupal v komplikacích a problémech,které
ho nepřestávaly štípavě studit,zatímco on se snažil zachránit malými úsměvnými pozitivy- Vždyť má ponožky aspoň na prstech.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aya Aya | Web | 21. listopadu 2015 v 9:13 | Reagovat

TT^TT  

I JUST

TT^TT

FEEL SOMEHOW FUCKED UP

AND I BELIEVE IT'S YOUR MISTAKE

Idk, I just really like this fiction. It's so melancholic dark but they're smiling. They have no choice. They just

live

I hope this is not ending >.> I wanna my heart to cry more~!

Ať tě furt jen nechválím, možná se dej pozor na typografii - hlavně čárky, odstavce a tak.:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama