Září 2015

Černobílo druhé

20. září 2015 v 18:42 | Yuki |  Povídky

Černobílo 0.2

"Jako vždycky, je to bledý." Spravila si nejistě culík a začala hrabat v tašce.
Prohlížel jsem si ho,postávajíc u své židle.Cítil jsem jak mi ten náš radiátor zahřívá lýtka.Z boku,pokud chápete.
Umíš si to představit? Chci aby měl před očima jasnou představu o tom,jak rezavě šedý byl náš radiátor,jak oceánsky modré byly Arkovy oči a
jak mě to zvláštně hřálo, ne jen to topení ale ten pohled na něj.
Riri si ho dál už nevšímala,sedl jsem si k němu blíž,jako domácí zvíře loudivé po hřejivých dotecích.
Podíval se na mě.Nechal jsem mé oči vpíjet do jeho dvou oceánů a on okamžtě vztáhl ruku.
Ucítil jsem jeho dlaň,jeho dlouhé prsty které se vnořily do mých vlasů a nechal jsem je,ať sklouznou až k mým tvářím.
Držel mou tvář a polštářky prstů hladil mé líce.Byl to zase jeden z těch svátečních pocitů,z miliónu, či možná jen jednoho jediného.
"Tohle už se nikdy nestane." Šeptal jsem zatímco se koutky jeho rtů vyšplhaly o něco výš.
"Proč myslíš, ty Felixova filosofie?"
"Protože- Myslím,že nikdy nic není úplně stejné." Řekl jsem a a mé rty už napodobily ty jeho.
Usmíval se a jeho prsty sevřely můj nos jako zákeřný svěrák.
Zatahal mě a zdál se být spokojený,když jsem mu věnoval krajně rozmrzelý výraz.
"Tak to mi dej deja vu."Stáhl mě k sobě a zatřásl mnou jako s malým jehličnanem,ze kterého setřesává sníh.
"Půjčím si ho." Houkl na Riri a už mě táhl do náruče kousavýmu mrazu.

Černobílo první

20. září 2015 v 14:58 | Yuki |  Povídky

Černobílo 0.1

Bylo půl osmé.Sledoval jsem jak se ranní mlhou,která se pomalu rozplývala,valí studenti,po smečkách.Dýchl jsem si do dlaní abych pocítil teplo,alespoň na pár vteřin."Už otvíráme?" Překvapilo mě, jak unaveně a nakřáple zním.Riri seděla v těch svých natrhlých černých punčocháčích.Přejížděla si po rtech krvavě rudou rtěnkou.Vždy se tak cítila hezká, to vím.Zvykl jsem si jí říkat že vypadá jak Sněhurka, i jí se to líbilo. Moje sestra Sněhurka. S vlasy oranžovými jako dýně. Sepla si je do culíku,takže vypadala strašně vystresovaná.Kývla.Seděli jsme jako každé ráno v naší ošuntělé trafice.
Jistě znáte tyhle typy míst.Působí všedně,lidsky,trochu nezdravě.Po čase jsme se stali součástí těch časopisů,novin s nudnými články pro nudné lidi,součástí těch balíčků cigaret pro lidi smutné,součástí balíčků žvýkaček které nikdo nekupoval.Každé ráno jsem pozoroval,jak si Riri sněhurčí rty a vězní vlasy do culíku. Pak zasedne k okénku a čekáme.
Už se ani nesnaží tvářit mile.Nikdy se nesnažila.A já byl vždy rád.Protože pokud jsme něco nesnášeli,byla to ta umělá faleš.No, a ještě pár dalších milion věcí.